Velká Bíteš

Praha 2010

Je pátek, 21. května, půl sedmé ráno a na náměstí ve Velké Bíteši začíná být rušno. Scházejí se žáci sedmého ročníku, které čeká exkurze do hlavního města. Cesta luxusním autobusem ubíhá docela rychle a za necelé dvě hodiny vystupujeme na Vyšehradě, v místech, kde historie českého státu začala psát své první stránky.

0462.jpg0463.jpg Asi nejvíce nás zde zaujala prohlídka Slavína. Téměř každý zdejší náhrobek nese jméno významné osobnosti. Jmenovat je by zabralo dost času, vždyť místo posledního odpočinku zde našlo více než šest set slavných osob. Z těch posledních jmenujme alespoň známého zpěváka Waldemara Matušku či nedávno zesnulého ombudsmana Otakara Motejla.

Z Vyšehradu jsme se autobusem přesunuli k Pražskému hradu a naše putování začalo. V Královských zahradách nás zaujala zvláštní budova připomínající svým tvarem loď „vzhůru nohama“. Ale ne, nebyla to loď, ale nádherná renesanční budova nesprávně nazývaná Belvedér. Před ní stojí krásná kašna. Která dívka se zaposlouchá do zvuků dopadajících kapek a uslyší svatební melodii, do roka a do dne se určitě vdá. Ale nebojte se, žádná naše spolužačka to nebude, voda netekla a fontána byla němá.

A pak už následovala v rychlém sledu jedna podívaná hezčí než druhá: Loreta, hradčanské paláce, chrám sv. Víta, hlavní výměna stráží v pravé poledne, překrásná nevěsta v překrásných šatech, limuzíny a stařičké automobily pro movitější turisty…

Seběhli jsme Nové zámecké schody a zamířili k věži chrámu sv. Mikuláše. Vyšlápli jsme něco kolem tří set schodů a před námi se rozevřel pohled na Prahu z ptačí perspektivy. Měli jsme radost, že poznáváme petřínskou rozhlednu, Národní divadlo, Vltavu či věže Karlova mostu a myslím, že mnohým se nám odtud příliš nechtělo.

Čas byl však neúprosný, měli jsme ještě několik cílů, které jsme chtěli splnit: prohlédnout si Kampu, sledovat Karlův most, vidět památník obětem komunismu, projít se po mostě Legií až k Národnímu divadlu, spatřit Betlémskou kapli spojenou se jménem mistra Jana Husa, dojít do centra Prahy na Václavské náměstí a zde si užít zasloužený rozchod a chvíli volna.

Žáci devátého ročníku, kteří s námi v Praze byli, si svůj odpolední program vylepšili dálkovým během. Z důvodu nedostatku času doslova prolétli svou trasu a zamířili až k Tančícímu domu, odkud to je jen kousek ke kostelu sv. Cyrila a Metoděje. Tam se za války skrývali parašutisté, kteří provedli atentát na říšského protektora R. Heydricha. Prohlédnout si zdejší nehostinné prostory přišel docela nedávno i britský princ Charles se svou ženou Camillou a my jsme také zatoužili vidět na vlastní oči místa, o kterých jsme si v dějepise povídali. Možná se někteří z nás zkoušeli vžít do situace sedmi mladých mužů, kteří asi dopředu věděli, že jejich úkol znamená téměř stoprocentní jistotu smrti. A přesto necouvli a splnili svou povinnost k národu. A možná jsme se sami sebe v duchu ptali: a co já, dokázal bych to také? A našel bych k sobě další? V kostele žáci zapálili svíčku a potěšili paní učitelku, když ji ubezpečili, že výklad byl tak zajímavý, že je ani nemrzí, když přijdou o část, která bývá na výletech nejoblíbenější – rozchod. Ale i na ten se nakonec chvilka času našla.

A potom čekal další adrenalinový zážitek – vyzkoušejte si v dopravní špičce nastoupit s devadesáti svěřenci do metra a pohlídat, aby každý vystoupil ve správné stanici! Povedlo se. Nikdo se neztratil, nikdo nepřejel.

Ani jsme se nenadáli a náš výlet byl u konce. Do autobusu jsme asi všichni nastupovali s pocitem úlevy. Celodenní pěší putování dalo zabrat žákům i učitelům. Nevím, jak budou exkurzi hodnotit žáci. Učitelé by možná příště přivítali více ukázněné žáky, které není třeba stále usměrňovat a tišit. Kteří chápou, jak se mají chovat na pietních místech. Kteří znají pravidla chování na veřejnosti. Toho se nám letos trošku nedostávalo. Jinak Praha je stále krásná a překvapující, a proto se sem za rok vydáme znovu.

Mgr. Eva Čermáková