Velká Bíteš

Osvětim 2010

V pátek 14. května 2010 jsme se s žáky devátých ročníků opět vydali na dalekou cestu – navštívili jsme koncentrační tábor Osvětim a vyhlazovací tábor v nedaleké Březince. Cesta byla dlouhá, ale příjemná v pohodlném, klimatizovaném autobuse. Jaký to je rozdíl oproti dobytčákům, v nichž byli do těchto míst dopravováni lidé téměř z celé Evropy!

0419.jpg0420.jpg 0421.jpg
Počasí nám při naší prohlídce rozhodně nepřálo. Provázel nás silný vítr, prudký déšť, nízká a potemnělá obloha. Jako by nám tato situace chtěla dokreslit ponurou atmosféru jednoho z největších hřbitovů nevinných lidí na světě.

Účastníkům této exkurze jsme nepoložili otázku: Jak se vám v Osvětimi líbí? Jen málokdo by mohl odpovědět kladně. Do Osvětimi a Březinky se nejezdí proto, abychom se rozplývali nad krásami přírody či výtvory lidí. Do Osvětimi si jezdíme připomenout, že v nedávné historii najdeme hodně černých míst, lidského strádání a utrpení.

Jezdíme sem, abychom nezapomněli a ze všech sil se snažili zabránit opakování podobných hrůz.

Mgr. Eva Čermáková

Několik ohlasů našich žáků:

Po dlouhé, úmorné, skoro pětihodinové cestě jsme vystoupili u koncentračního tábora Osvětim. Počasí nám moc nepřálo, ale když začali mluvit naši průvodci a my měli možnost nahlédnout do minulosti, jak to zhruba vypadalo a chodilo, nějaké pršení nám přestalo vadit. Myslíme si, že v každém se něco hnulo, když viděl tábor v Osvětimi a nedaleké Březince – tuny lidských vlasů, bot, vyhublé děti. Každý jsme si představovali tu obrovskou zimu, žádnou hygienu, nelidské podmínky. Jsme rádi, že jsme díky učitelkám dějepisu měli možnost podívat se do těchto míst.

Vždy jsem si přála podívat se do některého z koncentračních táborů. Jsem ráda, že jsem viděla Osvětim na vlastní oči, a ne jen na obrázcích v učebnici dějepisu. Doufám, že se historie nebude opakovat.

Jsem ráda, že jsem v Osvětimi byla, i když to bylo děsivé. Jsem z toho, co jsem viděla, „naštvaná“ a mám strach, jelikož se všechno může klidně opakovat, a to v ještě děsivějším rozsahu.

Jsem ráda, že jsem Osvětim navštívila. Měli by tam jet všichni, aby se dozvěděli o zvěrstvech, která se tam odehrávala. Nic se nemůže vyrovnat tomu, že vše vidíte na vlastní oči, protože ve škole ani v knihách vám o tom nepoví vše. Copak jsme my lidé v nitru takové bestie, co jdou klidně přes mrtvoly?